Hanku Ryglovou museli v posledních 10 letech zaregistrovat příznivci všech hlavních orientačních disciplín. Od roku 1993 prošla reprezentacemi orientačního běhu, lyžařského OB, až nakonec skončila, a také největších výsledků dosáhla, u MTBO. Která ze všech těchto disciplin jí však byla nejbližší?
Kdybych to měla brát podle výsledků, tak nejlepší bylo určitě to, co přišlo až jako poslední, tedy MTBO. Ale dobře si uvědomuji, že k tomu přispěly všechny ty zkušenosti, které jsem načerpala v předchozích letech. Hlavně v lyžařském OB, který je svým charakterem MTBO velmi blízký. Nejvíce profesionální ze všech těch disciplín je u nás ale určitě pěší OB. Pro mě asi až moc. Trochu se pak ztrácí ten důvod, že se tomu věnujeme hlavně proto, že nás to baví. Což naopak v bikách stále přetrvává, protože peněz je zde ještě méně než v OB. Tady ještě víc platí, že to děláme hlavně proto, že chceme jezdit na závody, a ne protože je tam svěťák nebo mistrovství světa.

Ty ses do reprezentace v OB dostala jako hodně mladá - coby dorostenka jsi startovala na juniorském MS v OB a dokonce na dospělém SP v LOB. Ovlivnila tak rychlá sportovní kariéra nějak tvůj další vývoj?
Těžko říct. Když ti je 15 nebo 16 let a nominují tě na mistrovství světa, tak jim asi těžko budeš říkat, že jsi moc mladý a ještě na to nemáš. A kolikrát ani nevíš přesně, do čeho jdeš. Když jsem třeba v šestnácti jela na dospělé svěťáky v LOBu, byly tehdy určitě nad mé síly. Ale to v tu chvíli nevíš a ani o tom takto neuvažuješ. Ale když se na to podívám zpětně s odstupem, tak mi to nakonec pomohlo. Hlavně z LOBu mohu teď čerpat více zkušeností než ostatní mé soupeřky, které toho nemají tolik za sebou. Tím spíš, že logika mapování a volby postupů je na kole i na lyžích hodně podobná.

Kdyby sis se svými zkušenostmi v téměř všech orientačních sportech měla vybrat jen jednu disciplínu, kterou bys zvolila za předpokladu, že bys ve všech měla stejné výsledky?
V současnosti už bych určitě preferovala biky. Trénování na kole mi přijde jako největší zábava v porovnání s během nebo lyžemi, protože často jen "jedeš na výlet", a přesto pořádně trénuješ. Například když v Brně vyrazíme na výjezd s našimi kluky, tak je to pro nás kvalitní trénink, ale pořád vlastně ještě zábava.

V letošní sezóně jsi získala kromě bronzové medaile z MS ještě jeden cennější kov - zlatý svatební prstýnek. Mění nedávná svatba nějak tvé sportovní plány do budoucna?
Svatba ani ne. To přijde přirozeně, když se přesvědčíš, že chceš s tou osobou, která je ti tak blízká, opravdu trvale žít. U nás to bylo také kvůli tomu, že Claudio je cizinec a tato "legalizace" našeho vztahu nám dost usnadní život. Ale žijeme spolu už dlouho, takže nám svatba život nijak výrazně nezměnila. Mnohem větší změnou byl pro mě nástup do zaměstnání. Nastoupila jsem do práce ještě před touto sezónou, ale to byl jen začátek. Těžko teď říci, kolik času na trénink budu mít v budoucnu.

Tvou sportovní kariéru možná nejvíce ovlivnilo to, z jaké pocházíš rodiny. Oba tvoji bratři, Jarda i Míra, se dostali na špičku v několika sportech, přičemž těch největších úspěchů dosahujete všichni shodně v MTBO... Jak tě tvoji starší bratři ovlivňovali coby nejmladšího sourozence a ještě navíc holku?
Sportovní rivalita mezi mnou a bratry nebyla, to spíš mezi Jardou a Mírou. Ale je k tomu hodně tlačilo také jejich okolí. Ten rok, co byl Míra neustále druhý za Jardou, ho to muselo dost štvát. Být třetí na světě je super, ale být třetí po bráchovi?!
Z mého pohledu bylo zajímavé spíš to, že jak postupně měnil sporty Jarda, tak podobně jsem v jeho šlépějích šla i já. Ne snad kvůli tomu, že by byl můj vzor, ale že jsem měla příležitost to zkusit a začalo mě to pokaždé bavit taky.

Ale přesto, je unikátní, když všichni tři sourozenci vyrostou až do světové špičky v jednom sportu. Je to štěstí, nebo jste měli doma nějaké zvláštní zázemí?
Naše rodina určitě nepatřila mezi ty, kde jsou rodiče bývalí vrcholoví sportovci a tlačí pak do vrcholového sportování i své děti. Když jsme byli malé děti, rodiče s námi vyzkoušeli všechno možné. Hlavně kluci si odmala prošli hodně sporty, než se našli v tom, co je bavilo nejvíc. S orienťákem u nás v rodině začal Jarda, my ostatní až po něm. Rodiče dokonce až tehdy, když jsem jako nejmladší začala jezdit na závody i já a oni se báli pustit mě samotnou. Největší pomoc našich rodičů byla totiž v jejich přístupu. Chceš sportovat? Tak sportuj a studuj, my ti v tom pomůžeme. Na práci máš ještě dost času.

Který okamžik ve sportovním životě považuješ sama za nejdůležitější?.
Těžko říct. Ale mám své dva osobní mezníky - odchod do Francie a návrat domů. Když jsem tady všeho nechala a odjela studovat do Francie, brzy jsem zjistila, že orienťák není všechno, že můžu dělat spoustu jiných věcí. Toto zjištění mi totiž paradoxně pomohlo, když jsem se vrátila do Česka a začala jsem znovu trénovat. Můj postoj se změnil. Věděla jsem, že když se mi něco nepovede, svět se nezboří, a závodilo se mi snadněji.

S tím možná souvisí i tvé výsledky na MS. Přestože jasnou domácí jedničkou byla letos Markéta Jakoubová a Maruška Hrdinová měla zase možnosti vyzkoušet si terény přímo ve Francii, nakonec jsi nejlepších umístění na MS dosáhla ty...
V tom hrály roli ještě další faktory. Na rozdíl od holek mi skvěle sednul terén. Kdyby to bylo v kopcích, tak bych na ně asi neměla. Mohla jsem také skvěle využít svých zkušenosti z LOBu, ze severských terénů, protože i tady bylo na kilometru cesty deset křižovatek a rozhodovat jsme se musely rychle podle toho, jak si je pamatujeme. Taky mi určitě pomohlo, že jsem měla větší klid na závodění než holky. Přece jen jsem tam nejela jako jednička a nebyla jsem pod takovým tlakem.

Připravovala jsi se se zaměřením na mistrovství světa nebo jsi brala svou účast jako jistou?
Loni v zimě jsme se s Claudiem odstěhovali do Itálie s tím, že už tam zůstaneme, že tam zkrátka budu žít. Na jaře jsme se ale vrátili, protože Claudio dostal v Česku práci a já jsem naopak měla problémy s pracovním povolením v Itálii. Když jsem vyrazila na první závody, vůbec jsem netušila, jak na tom v porovnání s ostatními budu. Ale naštěstí jsem v Itálii měla v zimě hodně času a ukázalo se, že co jsem odjezdila spíše pro zábavu, stačilo jako dobrý základ. To mě samozřejmě povzbudilo a začala jsem se připravovat už cíleně na MS.

V podobných rozhovorech s našimi bikery v loňském roce mluvil každý jen a jen o prvním mistrovství světa. Všichni byli úžasně motivováni možností získat vůbec první světové tituly v MTBO. Premiéra je za námi, jakou motivaci máte teď?
Příští rok nás čekají zase svěťáky. Jenže je jich moc, jsou daleko a v okamžiku, kdy jsem začala pracovat, musím skloubit všechny tyto věci dohromady. Další mistrovství světa je za dva roky až v Austrálii, takže ani tady nevím, jak to s naší účastí bude. Ale na druhou stranu, je mi 25 let, tak i když se jeden rok nevydaří, třeba kvůli práci, tak motivaci neztratím. Tím spíš, že mistrovství světa potvrdilo, že české biky za něco stojí, a tak motivace do budoucna určitě zůstává.

Čeští reprezentanti patřili mezi absolutní špičku hned od počátků světového MTBO, tedy v časech, kdy konkurence ještě nebyla tak tvrdá. Nezůstal nám z té doby přístup, že jsme zvyklí brát MTBO i na vrcholné úrovni jako sport, který nás především baví?
My jsme si to všichni uvědomili už na loňských svěťácích, kde naše výsledky nebyly až tak skvělé, jak jsme byli zvyklí. Přišli výborní Finové, také mnozí další jednotlivci začali brát MTBO mnohem více profesionálně. Ale můžu říct, že stejně tak jsme k tomu přistoupili i my.
Já vidím potenciální limity českého MTBO spíše v tom, že nejsou další mladí závodníci, kteří by se chtěli MTBO začít věnovat.

Proč myslíš, že nám chybí nová krev?
Zatímco u normálního OB ti na začátku stačí buzola a můžeš hned začít jezdit na závody, na kole toho potřebuješ mnohem víc. Slušné kolo není levné a pokud chceš začít třeba od 12 let, tak musíš mít rodiče, kteří ti ho koupí. A pak potřebuješ také někoho, kdo tě na každé závody vezme do auta a i s kolem tě tam doveze. To všechno omezuje vstup těch, co by to chtěli aspoň zkusit. Teď jde o to, jestli naše nejstarší generace MTBO do toho postupně zatáhne i své nástupce.

Coby čerstvě vdaná žena budeš určitě jezdit dál na závody i díky tomu, že se orienťáku věnuje také tvůj manžel. Jak on se vlastně dostal k tomuto sportu?
My jsme se seznámili ve Francii a Claudio se pak rozhodl, že se mnou přijede do Česka. Hned třetí den jsme ho vytáhli na závody. Dostal mapník, kolo a poslali jsme ho do lesa…

A přežil to? Nerozešli jste se?
Ne. Já myslím, že když se po čtyřměsíční známosti rozhodl nechat všeho, co měl, a odjet se mnou do Česka, tak že naše biky už ho nemohly rozhodit. Navíc se tady mezi mými kamarády výborně uchytil.

A na závěr ještě jednou k vaší rodině. Ty jsi ze sourozenců Ryglových nejmladší, ale svatbu už máš za sebou. Kdo bude další na řadě?
No, vypadá to na Jardu.

-kej-

Rozhovor byl převzat z časopisu Orientační běh
foto: Mira Rygl (Miry)

Zdroj: Časopis Orientační běh