Výprava dále sleduje jakýsi diplomatický cíl- navázat kontakty,snaha pozvat závodníky ostatních zemí k nám a zjistit jestli směr,kterým jsme se bez cizí pomoci vydali není odlišný od zkušenějších pořadatelů.
Ačkoliv zprávy hovořící o tragických záplavách v jižní Francii nahánějí hrůzu, vyrážíme 9.11.1994 přes Rakousko a Italii do centra závodu, městečka Roquenbrunne, asi 30km severně od St. Tropez.
V rozporu s jižanským temperamentem se v době konání presentace neděje vůbec nic,což nás sice zprvu trochu mate,ale již při další změně programu vidíme, že je to asi úplně normální.
To pořadatelé zřejmě ještě vůbec netuší, že to bude právě naše výprava a níž se bude nejčastěji mluvit a která bude vyvádět pořadatele z jejich bohorového klídku.

Trénink a zvláště zdejší terény naznačují, že bude muset každý hodně rychle zapomenout na vyjížďky po naších upravených lesích. Polootevřený terén, cesty vydlážděné drceným vápencem, vodní vložky,které občas vyžadovaly neoprénové slipy svědčí o tom, že náš optimismus bude možná trochu přehnaný. Navíc akátovým trnům zřejmě nejvíc chutnají pláště našich barev a tak i slavný Enzo Ferrari by asi čuměl, kdyby viděl, jak rychle dokáže řadový český mechanik převléknout závodní stroj.

Večer slavnostní zahájení hodné světového šampionátu, které se nám sice snaží pořadatel zatajit, nicméně po tomto zjištění dorážíme na místo a po odeznění 6 hymen (blbý slovo) učastníků (FR, ITA, HUN, GB, SUI a CZE) a předání vkusných triček s nápisem státu na zádech, sežral Ropák celý slavnostní stůl.

Alkoholem si naši pouze symbolicky přiťukávají na vítězství, což svědčí buď o tom, že všichni berou svůj start nesmírně vážně, nebo že se to nedá pít. Přesto lze z podia rozeznat, že zatímco někdo z naší výpravy zamáčkl při hymně slzu, jiný zase vtiskl pod bundu flašku.

Sám předseda francouzské sekce MTBO (ve Francii VTT) nám osobně přeje jako nejpočetnější výpravě hodně úspěchů a to jistě ani zdaleka netuší,co provedeme s jeho miláčky,neboť mě osobně se zdá, že prestiž MTBO je ve Francii když ne větší, tak alespoň stejná jako u klasického OB.

Závod jednotlivců s průjezdem zhruba ve dvou třetinách cílovým prostorem, s krásným pozadím cílové rozhodčí a vápencového pohoří, ukazuje už na mezičase naše ambice v jasných oporách týmu bratrech Ryglech, Ropákovi a Pavlu Burešovi, pro mě nejpříjemnějším překvapením výpravy (jen kdyby tolik furt nemlel hubou). V cíli druhý Jarda Rygl před bráchou Mirkem, Rudou, Burákem a další tři Češi do desítky. Vitězem ???? Olivier Coupat, letošní Akademický mistr světa na klasice ze St. Etienne. Umí...
V juniorech první Michal Horáček, v ženách jeho sestra Martina, druhá Šárka Zurynková a čtvrtá Anička Podrábská. To byli ještě ve hře Ctibor Podrábský a Martin Wurz, ale defekty (Lahvin s Vřešťálem prý během závodu taky píchali).

Dokonalý trimuf, který nedával pro závod štafet nikomu jinému šance, jenže... Všechno je jinak. Závod začíná stylem Le Mans, ke kolům se běží asi 150 m a u map jsou sice nejdříve čeští běžci, nicméně Francouzi zasouvají nepoměrně rychleji a zkušeněji a na startu mají někteří naši borci ztrátu až půl minuty.

V cíli prvního úseku je na čele štafeta St. Etienne (2x Perrin, 1x Coupat) druhý Borek Podrábský z našeho "C", pátý Lahvin Hlaváč z "B", když tajná zbraň naší "A" štafety Ropák dostává 15 timinutovou kládu a v cíli nevěřícně kroutí hlavou ve své originální přilbě, která má však svou pevnost dokazovat teprve později.
Na druhém úseku zajel dobře béčku Burák a tato štafeta ač pátá, se dotahuje na dostřel od medaile. Naše áčko se i přes defekt Míry Rygla posouvá dopředu a vše vypadá nadějněji.

Vítěz je jasný, Coupat nedává nikomu šanci a ve hře jsou ještě dvě medaile. K naší radosti se na sběrce objevuje nejdřív Honza Vřešťál a je z toho stříbro. Za 3. a 4. francouzi následuje našich pět dalších štafet, tedy nakonec spokojenost. V ženách vítězí "B" ve složení Kroupová, Kvapilová a Valoušková před naším ačkem. V ženách však byla konkurence o poznání slabší.

Slavnostní zakončení zcela v naší režii, stále na podiu české barvy a nakonec nečekaně bleskové pozvání Lahvina na příští rok k nám do Čech na mezinárodní šampionát (viz. články Ať žije Lepšík od Pekiče a Jak jsem pořádal Mistrovství ČR na krátké trati v MTBO a jak to všechno dopadlo od Báži), aniž je mu v tom, pičusovi, někdo schopen zabránit. Druhý den plné noviny toho, že česká výprava pořádá div ne Mistrovství světa a vzhledem k účasti zástupců IOF na místě, kterým to samozřejmě neuniklo mají najednou všichni pořadatelé příštího ročníku Poháru MTBO (krom Lahvina) zamotanou palici. Samozřejmě nejvíc já.

Jen se vzpamatovávám z jednoho šoku následuje další v podobě závěrečného večírku naší výpravy (když tu oficiální vzhledem k ceně menu s díky odmítáme), kdy po mém poděkování za důstojnou reprezentaci naší vlasti následuje zřejmě z radosti nad pochvalou samotného předsedy komise taková liberecko-brněnská smršť, že se to často nevidí. Dojde k testování přileb takovým způsobem, jaký nepopisuje ani časopis Peloton (čtyřmetrovým prknem přímo po hlavě), konzumace a následná dekonzumace posledních zásob, prázdný sud vhozený Jardou do recepce a poslední noc v dějišti mistrovství.
Když jsem řekl, že se to často nevidí, tak to zřejmě neviděli ani ve Francouzsku, protože v závěru večera na do té doby tolik obletovanou výpravu pořadatelem povoláni četníci. Zřejmě ze St.Tropez.

Ráno opět "poděkování pořadatelů za naše vystoupení" (překládala Martina Horáčková - třeba kecala) a odjezd do Verdonu, kde si všichni ověřujeme, jak je voda silný protivník, bivakování při bodu mrazu, Terezka mi málem tvářičkou přimrzne k zemi a pak závěrečná štreka domů s dvěma neskutečně pohodovejma řidičema, když každýmu druhýmu by vytekly nervy už tak deset kiláků za českou Sibiří.
Před Prahou ve snaze skásnout všechny účastníky (každý si hradil takřka vše sám) zapomínám vést závěrečnou řeč, což s omluvou činím tímto:

"Děkuji všem startujícím za dosažené výsledky, po té sportovní stránce jsme ostudu neudělali určitě. Francouze, kteří jsou v této disciplíně nejdál úrověň naší špičky evidentně zaskočila, tedy jen tak dál. Pokusme se příští šampionát v České republice uspořádat na stejné jak společenské úrovni." (Když už to ten Lahvin slíbil...)

Končím slovy Ropáka: "vidíš Věro (pozn. Kvapilová), kdybys byla na závěrečném hodnocení, nemuselas mít rozkřáplou helmu."

Vláďa Báža Lepšík
listopad 1994