MTBO je orientační závod, při kterém se závodník za pomoci horského kola snaží co nejrychleji objet kontrolní stanoviště v předepsaném pořadí. K nalezení kontrolního stanoviště mu slouží mapa a busola.

MTB... MTBO. Snadné napsat, oč kráčí. Ve dvou větách, stručně a možná i jasně. Ale čím vzbudit interes náročných čtenářů? Kde je popsána ona nervózní rozechvělost před prvním startem? Jak mám popsat to cosi, ten přídech dobrodružství tak, jak ho v krvi pocítila moje nejdražší budoucí polovička, když si první závod vybrala kdesi v Bílých Karpatech, nechala se opojit rychlostí, vyjela daleko z mapy a zastavila až na předměstí Pezinoku? Absolutně vytržená ze souvislosti a úplně zpitomělá se ptala náhodných chodců na cestu anglicky, podvědomě tušíce, že je v cizině. A tu radost nad první kontrolou v životě, vzdálenou necelých pět stovek metrů od startu, nalezenou po hodinách bloudění slovenskou přírodou? A pocity vítězství, zklamání, strachu, bolesti, svobody? Hořkost porážek? Nic takového ve stručné definici nevidím.  A přitom se říká: "Orienteering – a way of living".

A tak "livinguji". Jel jsem závody po úplné rovině. Jel jsem v kopcích. Jel jsem v blátě po náby. Jel jsem v písku po náby. Jel jsem ve vodě po náby. Závodil jsem v horách i v polopoušti. Dlouhá léta jsem nejedl maso, polykal carnitin, popíjel kreatin, stříkal spermicin, žvýkal kolagen, trénoval jsem a válel se a jezdil a běhal a chodil do posilovny a do společné sauny.

Pamatuji úplně první závody. Pamatuji dobu, kdy v klipsnách jeli jenom průkopníci pokroku. Pamatuji si závodníky v helmě na motorku. Taky v rádiovce a v hubertusu.

Pamatuji Donovaly na podzim roku 2000. Jarda Rygl dva kilometry před cílem posledního závodu Světového poháru píchnul, nezdržoval se výměnou a dokončil s prázdným kolem a díky tomuto rozhodnutí se stal celkovým vítězem o jednu jedinou sekundu.

Pamatuji klání, kdesi u Nitry, dlouhé šedesát kilometrů. Jirka Procházka prostě pořád závodil a měl výborné mezičasy a na poslední kontrole, kilometr z kopce do cíle si na hodinu zdřímnul, když se předtím marně pokoušel pumpovat vodu z nedaleké studny plné močky. Taky jsem tam jel. Měl jsem hrozný úžeh a v cíli na mě stříkali ledovou vodu požární hadicí tak dlouho, až jsem absolutně prochladl, seděl na srpnovém sluníčku v bundě a klepal se zimou.

A pochopili vůbec někdy Rusové na stejném závodě, který se jel za teploty, při níž se lepil asfalt na silnici, že pořadatelé si dělali srandu, když napsali do pokynů, že "...vzhledem k bezprostřední blízkosti jaderné elektrárny Mochovce doporučujeme závodníkům dlouhé rukávy a nohavice..."? Mohlo jim připadat divné, že zimní dresy mají jenom oni. A stejně byl Korčagin třetí. A to jsem ve škole slyšel o jiném Korčaginovi. Ten celý život stavěl Bajkalsko-Amurskou magistrálu, potom dostal tyfus, oslepl na obě oči, snad i přišel o končetinu a ještě stihl napsat knížku o jakési železárně, kde údajně kalili ocel.

Pamatuji, jak zdrásané bylo srdce Johna Houlihana, když mu reprezentační kolega na parkovišti přejel dodávkou karbonového Treka napůl. To bylo ve Španělsku. V tom Španělsku, kde o rok později naše výprava narazila bečku přímo v cílovém koridoru. V tom koridoru, vedle kterého byl stůl a dvě nadprůměrně atraktivní slečny na něm poskytovaly sportovní masáže každému chlapovi, který si řekl, a my čekali, až po několika dotycích jemných dlaní po svalech nadržených sportovců  tito znervózní a budou v elastických kalhotách marně maskovat mohutné erekce zřetelně viditelných více či méně vyvinutých penisů. Jenom Sylvain Mougin, vítěz nejen tohoto závodu, na to šel opačně. Simuloval znalost akupresury a po pár minutách už masérka vrněla blahem rozpláclá na stole. Týž Mougin, který o měsíc dříve na Světovém poháru v Jedovnicích lehkomyslně rozházel mezi diváky cenu za první místo – bednu prezervativů a ještě všechny přihlížející postříkal pěnovým minimaxem ukradeným na památku místnímu sboru hasičů.

Zažil jsem cíl závodu v Sokolově uprostřed romské čtvrti. Od poslední kontroly až na pásku bylo spousta freneticky řvoucích diváků a po závodě se malí kluci sami nabízeli, že nám budou hlídat kola. Zažil jsem závěrečný štafetový spurt do kopce po šumavské sjezdovce na Kramolíně. Od poslední kontroly až na pásku bylo spousta freneticky řvoucích diváků a po závodě jsme si sedli do bufetu u hotelu a byl tam takový maličký, přísně zakázaný bazének, a tak jeden kluk dal pár piv, rozjel se přímo proti plůtkům chránícím vodu před vyprahlým lidem a skočil tam i s kolem a batohem. Helma ho pěkně nadnášela, a tak se neutopil. Když je řeč o chlastu, dík radosti z jedné medaile vím, že čtyřfernet je nerozvážnost. Zejména vícekrát za sebou.

V lese není doprovodného týmu ani jídla či pití  a mnohdy jste odkázáni jenom na sebe. A nebo se vám stejně jako mně podaří narazit na chalupu, kde zrovna oslavují narozeniny dědečka a přizvou vás ke stolu, nakrmí, promasírují a ještě zuboženého odvezou do cíle.

Už jsem i spadl. Jednou, třeba, se vytrhlo moje krásné sedlo z ušlechtile titanových per a tato mne po zbytek závodu nemilosrdně píchala do prdele. To se prostě musí zažít na vlastní kůži.

Nosil jsem nějaký čas i berle. Spadl jsem? Spadl, ale na večírku po závodech. Z těch si pamatuji jenom kuse. Zase Španělsko. Černovlasé ženy vypadají vášnivě. Když se jim ale rozradostnělý sportovec ukáže na ulici v růžovém spodním prádle, piští a prchají do telefonní budky marně doufaje, že uchrání svůj zrak od pohledu na pytlík snažící se skrýt v nicotné krajce. A kdo vleze na podium a přeruší kouzelníka  kankánovým tancem, na toho zavolají karabiníky.

Někde si užijete legrace, jinde vás okradou a tamhle dostanete do držky. Odbočuji od kol. Proto to do časopisu nepatří a kdo přijede, ten uvidí.