S dvoudenním předstihem dorazila česká výprava na prosluněný východ Bulharska tak akorát, aby se krátce reaklimatizovala na letní teploty a prozkoumala modelový terén. Pak už nebylo na co čekat a začalo první ostré klání a tedy sprint.

Ten se odehrál ve městečku Kardam, které leží na rovině uprostřed polí. Bulharské vesnice se od těch našich liší výrazně. U mnoha domů nejde rozeznat zda jsou obydlené, nebo už několik let opuštěné. Po nepravidelné síti štěrkových ulic se potulují nejen psi, ale i kočky, koně, osli, slepice a další domácí fauna. Kardam se tomuto průměru vymykal. Většina domů vypadala opečovávaně, městečkem si linuly hned dvě asfaltové silnice, na jejichž koncích stáli policisté zastavující dopravu, a pořadatelům se podařilo z ulic dostat většinu toulavých zvířat. Závodníkům tak mohlo závod zpestřit jen několik koček, jeden osel, dva psi a jedna projíždějící míchačka. Počasí bylo stále letní a tak přišla vhod karanténa chytře umístěná ve stínu přilehlého lesíka. Na ženy čekala trať dlouhá 7,7 km. Dvěma smyčkami se promotala městečkem k diváckému průjezdu a po dalších třech kontrolách už stačilo šlapat ze všech sil na pekelně dlouhém dojezdu. Z našeho ansámblu se závod nejlépe povedl Marii Kamarytové, která s časem 18:24 ztratila 1:13 minut na vítězku Camillu Soegaard z Dánska, což jí vystačilo na 10. pozici. Muži měli trať o 2 km delší. Vítězem se s pohodlným 40 vteřinovým náskokem stal Vojta Ludvík, který tak konečně prolomil svou smůlu z MS ve Švédsku. Na 3. příčce zazářil Martin Kanta 44 vteřin za Ludvíkem a vteřinu před čtvrtým Vojtou Stránským.

Celý Vojtův závod na sprintu můžete zhlédnout v jeho videu zde.

Maruška Kamarytová o sprintu:

“Bylo to hrozně rychlé a celkem jednoduché. Dneska nejspíš rozhodovala rychlá plynulost jízdy, pohlídat si směr příjezdu a odjezdu od kontroly. Zároveň bylo klíčové, jestli kontrola pípla, pokud si člověk najel špatně a nepípla, je to dalších 15 s navíc... Já bych tam teď našla možná půl minutu - otáčení pro kontrolu a jedno dřívější odbočení. Jinak spokojenost.”

Martin Kanta o sprintu:

“Sprint v Bulharsku byl specifický v tom, že se jel v olivové, ve které byly jenom cesty. Připomínalo mi to Brněnský podzimní závod v kukuřičném poli, na kterém jsem nikdy nebyl. Předzávodní nervozitu jsem nechal daleko za sebou a do závodu jsem vstupoval s čistou hlavou. Závod se měl jet tak, aby se co možná nejméně zatáčelo, ve většině vesnice totiž byly rozbité štěrkové cesty. Za celý závod jsem odhadem ztratil 30 vteřin. Jednou když jsem měl pocit, že mi nepípla kontrola a vracel jsem se pro ni, a podruhé když jsem málem zapomněl zatočit a rozjížděl se de facto z nuly. V cíli jsem ze závodu měl dobrý pocit a se třetím místem jsem velmi spokojený. Být o pár vteřin pomalejší mohlo znamenat velký propad ve výsledcích. Konečně jsem snad pochopil, jak se mají jezdit velké závody.”

 Long 

Závod na longu nepřinesl přílišné ochlazení, ale přinesl příjemnou změnu terénu z rozpálených ulic převážně do vzrostlého lesa. Terén byl značně kopcovatý a shluky prochozených pěšin provazovala jen řídká síť lesních a polních cest. I tak se ale staviteli povedlo pospojovat docela zajímavé volby. Vidle do toho házela jen občasná nepřesná klasifikace a vyježděná cesta navíc. Zejména v závodě žen se většina startovního pole ztratila již na druhou kontrolu, kde originální postup “rovně a první doprava” nepočítal s nově vyjetou cestou končící uprostřed lesa. Někdo se z této patálie vymotal dříve, někdo později, ale všichni se nakonec za doprovodu mírných i peprnějších nadávek zorientovaly. Druhá polovina závodu pak byl spíše takový neznačený maraton. Projíždělo se již známým terénem více méně po stejných cestách, jen v opačném směru. Vítězem mužské kategorie se opět stal Vojta Ludvík, imkdyž ne s tak pohodlným časovým polštářem jako na sprintu. Druhému Andreasi Waldmannovi z Rakouska nadělil 7 vteřin a Davidu Machadovi z Portugalska 22 vteřin. Těsně za velkou bendou přes svou chybu na trati dojel Martin Kanta a hned za ním Jan Hašek. Nejrychlejší českou ženou byla opět Marie Kamarytová na 14. pozici.

Maruška Kamarytová o longu:

“Závod se mi vůbec nepovedl, i když to moc těžké nebylo. Hned na druhou kontrolu jsme jako většina holek odbočila dřívější cestou, která nebyla v mapě... a kdo to dřív pochopil, o to míň tam nechal. Pak jsem zvolila jeden přeběh, který se nevyplatil. No a na asi jediné složitější křižovatce jsem odbočila jinou cestou a stočila se úplně jiným směrem, až jsem vůbec netušila, kde jsem... Tato chyba mě stála hodně minut. Byly tam i zásadní volby, které udělaly i několikaminutové rozdíly. Dánky se se závodem vypořádaly perfektně.”

Martin Kanta o longu:

“Na longu nebylo vůbec těžké minout odbočku. V netěžkých věcech vinikám, takže na dlouhém postupu na pátou kontrolu jsem jednu odbočku minul a musel jsem vymyslet alternativni postup. Na alternativnim postupu jsem nachvilku jel nazdařbůh a měl jsem pocit že jsem tam ztratil opravdu hodně. Závod jsem nevzdal a bojoval dál. V druhé půlce závodu jsem se opět dostal do tempa. Se sedmým místem jsem spokojen.”

Smíšené štafety

V neděli přišel čas na obhajobu v naší královské disciplíně. Již v sobotu předpovědi nenabízely příznivější předpověď než déšť. A tak se i stalo. Sobotní večer, který několik výprav trávilo na oficiálním banketu v místní nóbl restauraci, začalo pršet a vlhko bylo až do rána. Pak, jako by se počasí snažilo o nápravu kluzké jílovité pohromy, snažilo se vše vyfoukat v rekordním čase silnými poryvy větru. Organizátoři na pokles teplot přibližně o 15 stupňů zareagovali svižně a povolili vjezd do karantény vozy. Což přišlo vhod nejen naší výpravě, která si tak mohla dopřát čekání v pohodlí kavárny u Needyho. Dívky nicméně tento luxus nevyužily. Do štafetového klání se zapojili všichni členové výpravy a poskládali 4 štafety. A protože v orienťácké komunitě panují dobré mravy, dívky mají přednost. Jako první se tak vrhly do boje s větrem a kluzkým jílovitým bahnem. Z předpokládaného času 40-45 min povětrnostní vlivy vytvořily v průměru hodinu (51 min pro nejrychlejší ženu), což bylo i tak úctyhodné tempo s ohledem na to, že po otevřených loukách a v závěrečném stoupání vesnicí se pocitově spíše couvalo. Ani převýšení nebylo zanedbatelné, štafety tak poctivě prověřily fyzičku střídavě s mapovými dovednostmi ve spletitějším úvodu. Protože Martina Tichovská na této akci chyběla, Vojtu Ludvíka a Kryštofa Bogara ve štafetě číslo 1 doplnila Marie Kamarytová. Číslo 2 obsadili Valerie Kamererová, Vojtěch Stránský a Jan Hašek, číslo 3 Vendula Musilová, Tomáš Kamaryt a Martin Kanta a pod číslem 4 pak startovali Rozálie Kuchařová, Matyáš Ludvík a Jan Vacek. V tomto pořadí se nakonec štafety také seřadily ve výsledkové listině. 

1. úsek Marušky Kamarytové:

“Už od rána foukal děsný vítr, který dělal závod trochu náročnějším. S Val a Žofkou jsme udělaly chybku na druhou kontrolu, kde nám většina štafet cukla a pokračovaly jsme pár kontrol spolu a spolupracovaly. Já jsem měla pak jinou farstu a už jsem jela vlastně většinu závodu osamoceně. Před diváckým úsekem mě překvapilo, že se za mnou objevily dvě finské štafety a dojížděla jsem italskou. Závěr ve vesnici už byl hodně rychlý a chtělo si to jen pohlídat odbočky. Jsem ráda, že jsem to Needymu předala alespoň trochu v dosahu medailových pozic. A kluci odvedli super výkon a ztrátu stáhli. Díky

2. úsek Vojty Ludvíka:

“Maruška to perfektně rozjela. Cesta na jedničku byla hodně fyzická a pak bylo pár mapově těžších kontrol, kde se vyplatilo na každý křižovatce zastavit a neztratit se. Pak jsem jel chvilku s Ignasem Ambrazasem, než jsem měl kratší farstu. Od té doby jsem jel první. Na předsběrce byl otravnej pes, kterej vypadal, že chce kousat, tak jsem ho musel odkopnout. Jsem rád, že jsem to tentokrát štafetě nepokazil.” 

A jak to dopadlo v kategorii U23? 

Ač se závod na sprintu a na longu Janu Haškovi nevydařil tak jak by si nejlépe představoval, v prvním ročníku světového poháru U23 zvítězil. Jan Hašek byl jediným českým zástupcem, který se účastnil celého poháru. Na MS U23 ho doprovodili ještě Jan Vacek a Rozálie Kuchařová. V ženách v poháru zvítězila Nikolinne Splittoff (DEN), která ovšem s přehledem sbírá medaile i v ženské elitě.

Rozhovor

Vojta Ludvík si z Bulharska odváží tři zlaté medaile a stříbro z celkového pořadí světového poháru. 

Jak se ti líbily závody v Bulharsku?

Mně se to tady líbilo. Neměl jsem žádná očekávání. Třeba od Litvy, nebo Finska člověk očekává top akci, ale tady nikdo nevěděl. Čekal jsem, že tady budou nějaké problémy z pořadatelského hlediska a vlastně to bylo dost na pohodu. Některé věci byly trochu nedomyšlené a věřím, že by to některým národům na MS vadilo. Ale vzhledem k mým očekáváním mi to přišlo hodně dobrý. Zaujala mě třeba štafetová karanténa, kde tím, že foukalo nás nechali být v autě, což dalo důraz na fair play, protože se každý mohl zašít v autě s telefonem. Ale nikomu to nevadilo a všichni byli rádi, že se můžou schovat před větrem. 

Který závod se ti líbil nejvíc?

Sprint a štafety. Sprint byl valba, ale muselo se počítat s tím, aby se člověk moc neotáčel na kontrolách. Nesmělo se vypadnout z koncentrace jinak by bylo jednoduchý se ztratit. Na štafetách mě bavila pestrost. Byla tam část hodně mapově náročná, kde jsem stál na každý druhý křižovatce, abych tam neudělal chybu. Pak tam byly volby a roli hrál i vítr, se kterým bylo dobrý počítat, ale málokdo to dělal.

Co prolomení tvé smůly z MS?

To se mi líbilo. Na tom MS to bylo vele špatný. Tady v Bulharsku někteří dobří jezdci chyběli. Už tak kromě Ruska tady nebyl ani Simon Braendli (CH), nebo Samuel Pokala (FIN), takže konkurence byla menší. Ale jsem rád za to jak mi to vyšlo a myslím, že mi hodně pomohlo, že jsme tady byli o pár dní dřív a mohl jsem se seznámit s terénem a stylem mapování. Se svými výkony jsem spokojený.

Jaké teda máš teď očekávání na MS 24 v Bulharsku?

Měl bych potrénovat. Určitě to bude fyzicky náročný. Terén je tady mapově jednoduchej a kopcovatej, cesty se často dají přehlédnout. Co jsem si hlídal byly úhly křižovatek, nebo úhly cest a zatáček. A protože to mapově náročný není, tak to bude na fyzičku a bude to chtít vědět tu svojí umapovatelnou hranici a tu furt tak nějak jet.

Fotografie:
Svilena Dimitrova
Vladislav Rusev
Valerie Kamererová