"Nazdar Kejmile."
"Zdar Hasáku, jak se cejtíš, už chodíš?"
"Jasně, v pohodě, úplně normálka." Ani supersound neprozradí vaše opravdové pocity.
"To seš teda dobrej" (já vim) "víš, on Pekič slíbil, že zase něco napíše, ale on vlastně toho moc neujel..."
"Hmm"
"... a moh' by napsat Ctibor jako vítěz, ale to by asi nebylo ono..."
"Hmm"
"...a tak jsem si říkal, že by to moh' napsat někdo, kdo to prostě nnnnormálně ujel" (chtěl říct nečekaně, darebák) "a něco zajímavýho by ho napadlo..."

Abé začal oklikou.

Jelikož jsem si nemohl k telefonu sednout a ve stoje mě už hrozně bolela záda, radši mě tedy 'něco' napadlo. Pomáhejme šéfredaktorovi!

Doporučení pro absolvování extrémního orienťáckého duatlonu Rocky Man poskládaná z mých zážitků:

Připravuj se dlouhodobě mentálně: Po bytě jsem si začátkem května rozvěsil oboustranně plakáty Rocky Mana s Jardou Ryglem ( Jardo, už Tě nemusím, seš dost vokoukanej) a loňským populárním Pekičovým článkem, z něhož se mi poté na trati některé statě vybavovaly (Kejmil je šulin, ruská ruleta na křižovatce apod.). Všichni včetně tebe musí být přesvědčení, že to myslíš vážně.

Pojezdi (popř. poběhej): Toto doporučení se nemůže zúžit na pouhé osezení prdky. Aspoň párkrát zajet z Plzně na Šumavu (nejprve samozřejmě ze Šumavy, je to z kopce). Přijet kolmo do Poustek na žebříčky nedoporučuji, neb je tam pak člověk již zbytečný.

Přesto mám pocit, že sumáž kilometrů, kterou jsem měl v nohách před startem, nebyla dostatečná a že většinu za mě odtrénoval tatík už v šedesátejch letech.

Nenech se odradit: Na dlouhé trati (MČR MTBO) mě lehkým kmihem do kopce předjel Míra Rygl, řka, že na toho Rocky Mana nemá naježdíno. Zúra prohlašoval, že ho tam počtvrtý nedostanou...

Kolo musí jezdit samo: Toto pravidlo jsem rozhodně nepodcenil, neb jsem chtěl mít téměř speciálku na překonání rekordu v hodinovce. Co lze, tak rozebrat, namazat, vyměnit, vyzkoušet. Hodí se i nová, rychlá, slušivá helma.

Poraď se s odborníky: S tatíkem a jeho dalším cyklistickým kumpánem Zdeňkem Jandou jsem přestavoval bike. Prý za ta "vylepšení", co jsem si pořídil, by měl táta 3 závodní kola na "Varšavu" (tak se přezdívá Závodu míru). Rozhodně jsem sundal odpruženou vidli, páč každý deko na víc je po deseti hodinách těžký jako pytel cementu, a dal superrychlé sliky, vždyť přece pojedeme hlavně po cestách či dokonce silnici. (Slike je plášť s hladkým vzorkem, zpravidla i užší, jedoucí rychle po cestě, naopak v terénu to nejde nebo se na tom dá dobře zabít).

Zajdi za svým ošetřujícím lékařem: Není dobré diskutovat, ale oznámit tuto pitomost jako holý fakt, na kterém se nic měnit nebude. Moje zvěrolékařka to pochopila a vybavila mne ionťáky, medikamenty, náhradní slinivkou a doporučila nechat si odebrat krev, kdybych jí posléze potřeboval.

Zajisti si správnou podporu: Toto doporučení bych nechtěl zjednodušovat na: Správně se ožeň, ale někdo musí míchat ionťáky, jezdit s autem, masírovat 14 dní tělo, mazat housky, utírat nudle, povzbuzovat, předstírat trvalý obdiv, chválit v přípravě i na trati, no prostě manažovat. No a k tomu je ideální, pokud možno těhotná, manželka.

Poslední týden je důležitý: Neponechav nic náhodě jsem raději přerušil závodění na Botas Cupu, abych se náhodou neunavil, a jal jsem se vyležet formu podporovav to zdravou stravou lahodnými nápoji.

Předvečer strav se Zúrou: Jak se podíval na mé sliky a zaržál: "Jendoó!?", bylo mi jasné, že se Rocky Man po cestách nejezdí. A tak 8 hodin před startem jsem přebudovával svého oře na bika.

Nech se vzbudit: Poslední noc není tak důležitá, ale hlavní je vstát, což byl bobřík.

Start byl v 7 ve Slivenci na Klobouku. Diváků 2x tolik co závodníků. To je pocit! 31 magorů v dederonech či cyklodresech podle toho, kdo jakou zvolil taktiku, se chumluje pod sponzorskou startovní branou.

Nejvíc se věnuj hlavě: Pár minut před startem jsem si všiml, že se mi povolilo hlavové složení. Asi jsem věnoval kolu péči nadměrnou, na kterou u mě není vůbec zvyklé. Na rychlovku tedy utahuju řádně a festovně kontramatku. Pravděpodobně přes závit.

Říďa Kejmil dává poslední pokyny, závodníci líbají ženy, milenky a milence. Háša si zapomněl průkazky, zdržuju start. Pekič předstupuje před závodníky, uchopujeme svá přirození a recitujeme závodnický slib. Čekají nás 2 běžecké okruhy, každý 2100 m.

Hlavně správně jíst: Je dobré vědět, jak rychlý máte metabolismus. Já pomalý. Abych všem vysvětlil to cizí slovo ve spojení – pomalý: když se dneska naobědvám, zítra si to krknu, pozítří prdnu a popozítří možná vykakám. Před během nemůžu jíst (zvlášť tak brzo ráno). Ale na kolo se zase něco v břiše mít hodí. Každopádně normální prosedělý a prostojený pracovní den toho sežeru mnohem víc, než se mi podařilo při Rocky Manovi. Dostal jsem totiž do sebe "pouze" 2,5 banánu, půl pytlíku rozinek, 2 müsli tyčinky, 2,5 housky s máslem, sýrem, salámem a salátkem. (dělala moje žena Lenča a jednu mi dala paní Würzová ml.)

Nehnat se splašeně dopředu: Ano, proto jsem vypálil a jsem první na 1. kontrole a 2. na druhé. Hladový vlk lépe honí. Prý běh nerozhoduje. Já myslím, že rozhoduje, neboť ve druhém okruhu jsem se málo vytrápil do kopců, což stačilo, aby první cyklistická skupinka měla pár minut náskoku, který jednotlivec těžko doskočí.

Správně se oblíct: Teď 2 okruhy na té samé mapě, ale už na kolech. Zvolil jsem taktiku 100% oblečení, žádné hybridy. To znamená, že z dederonů a orientek lezu do nového cyklodresu. Jsem tak rozpařenej, že ač jsem si připravil dlouhej rukáv a nohavice, beru vše krátké. Ty dny, jak možná pamatujete, nebyla zrovna vedra, přesto nás takto v krátkejch většina dojela až pod Třemšín. Já jsem za celej den v tom fofru opravdu neměl čas se oblíct.

Snažím se nezblbnout postupy ještě před diváky, vidím, že přede mnou je Ramach a Peťa Strejček To jde. Nemá cenu se zatím hnát.

Nejezdi zbytečně osamocen: Tuto taktiku dovedl k dokonalosti Gazda, který nejprve, jak zachytil fotoaparátčik, kontroluje v mapě trasu soupeře a poté se správně zařazuje. Z okruhů přijíždím více než s minutou na Sádloše (poznávám ho dle stejného dresu), za kterým se houfuje grupa. Lenča mne pakuje jídlem, gumou, pitím. Peciš říká, že je to dobrý. No od takového borce to povzbudí. Beru 5. mapu, máme dojet skoro až do Řitky (tam, co bydlí Vondráčková) s vypečeným postupem přes Berounku.

Volám na Slováka, který vzal výměnu mapy velmi zostra, aby se nikam nehnal a počkal na mě. Honza Magna jel chvílemi velmi svižně, leč nepravidelně a na první odbočce se spletl. Pochopil jsem, že jde o cyklistu. Provedl ho Slivencem a řekl, že chci dojet tu grupu před námi. Ukázal hlavou za sebe, jako abych se zařadil a sotva jsem mu uvisel hák, leč na 1. kontrole jsme je měli. Jedeme tedy my dva, Sádloš, Peťa Strejček, Ramach a Hajousek (na toho to pak bylo ale dál málo běžecké).

Drž se Sádla: Míra jel opravdu dobře. Údolím Radotínského potoka, blátem po koňské stezce, jsem na dálku děkoval Zúrovi, že mně vymluvil ty sliky. Při sjezdu do Třebotova s námi závodil linkovej autobus. Zřejmě jsem byl ve skupině jedinej otec v očekávání, neboť ostatní jej začali zleva na blint v padesátce předjíždět. Docela mi mrazilo (Míro). Podjel jsem ho raděj zprava a vztekle si před řidičem zabušil na helmu. Spustil třicetivteřinový klakson, aby obyvatelům oznámil, že obcí projíždí druhá vedoucí skupina a že je blb. V Černošicích na železničním mostě přes Berounku nám Míra Rygl udělal pěkné snímky. Ve stoupání do Černolic jsem se ptal Ramacha, jestli nejedeme zbytečně rychle. "Mně to neříkej", odvětil ukazuje hlavou na Sádloše. Asi 1/2 kiláku před výměnou jsem defektil zadek. V klusu do depa přemýšlím, jestli mi tak nemělo být naznačeno, abych zvolnil a neblbnul. Dorazili jsme sem chviličku po první grupě se Ctiborem, Zúrou, Ďurem a Gazdou.

Nerouhej se: "Koukejte se, jak se vyměňuje guma a bez montpák." křičím k početnému davu na výměně v Černolicích. Výměna bez montpák šla ještě v pohodě, teď ještě nafouknout, když vtom přistupuje Pekič (který měl v té chvíli už umrzlé zápěstí z ledování a utržený pedál): "Chceš půjčit bombičku?" Radostně souhlasím a nechávám se slovně navigovat, jak se to dělá. Můj zápas trval možná deset minut, utrh' jsem ventilek, vyplejtval dvě bombičky a Pekič poděkoval za odzkoušení, že to při závodě není dobré používat. Na oplátku mi nabídl svoje celé zadní kolo. (Druhý den jsem si všiml, že rozpůjčoval celou svojí výbavu, tudíž možná ten závod konečně absolvovalo, byť po částech, aspoň jeho kolo). Vyměnil jsem to právě včas, neboť zrovna přijížděl Kamenáč. Velmi rád jsem s ním spolupracoval přes mapu Hvíždinec, protože jsem víc než nad mapou přemýšlel nad tím, proč na výměně nebyla Lenča a přesvědčoval se, že určitě nenabourala. (Zkušený mapař Čenda Sokolář jí pouze stáhnul do kufru. I pro doprovod je závod náročný). Na konci Hvíždince jsem zvolil odlišný postup od Kamenáče a málem propadl panice, neb jsem nevěděl, podle čeho jet dál. Všudypřítomný fotograf Míra utrousil něco ve smyslu: "Milý vole, Hasáku, otoč si mapu." Takové záludnosti jsem od Kejmila nečekal. Do Kytína dojíždím opět Kamenáče a absolvuji s ním 2 krátké okruhy na Vrážkách – MTBO speciálce.

Drž se znalců: Z Kytína do Voznice nepřipustil Kamenáč diskusi o postupu a bez konzultace s mapou mě provedl lesem. V Dobříši, kde byla inzerováno 40 % trati, nás čekala hudba, diváci, hlasatel a udivení Dobříšané. Měli jsme tam prý jen 10 – 15 minut na čelo.

Dodržuj pitný režim: Hodně a kvalitně pít je alespoň pro mě důležitější než jíst. Pil jsem jen jeden (svůj) druh ionťáku (v řídké koncentraci jsme ho vypil asi 5 litrů), na občerstvovačkách teplý čaj a vodu (spíš jsem se ale v té kose zahříval čajem). Někdo mi tady podal ňáký ionty s bublinkama, což jen při přičichnutí ve mně okamžitě vyvolalo zvracivé reflexy.

Střez se Kamenáče s Würzákem: V Dobříši nás dojel Martin Würz, do té doby jezdivší před námi. Zvolil však geniální postup po dálnici, kde samosebou ztratil. Vyrážíme v povedené trojici z Dobříše a začalo konečně pořádně pršet. Mapa č. 11 byla velká jako kráva. Při rychlém pohledu se mi zdá, že stavitel zbytečně příliš odbočuje ze směru, když nás žene na Slapy. Ti dva pytlíci jedou jako při časovce družstev a já vůbec nevím kam. Brejle jsem ztratil už před hodinou a teď jsem rád, že vidím zadní kolo Martina, od kterýho cáká špína neumytých silnic na Dobříšsku. Doprovod přežil déšť v restauračce při obídku.

"Jedem dobře? Já nevím, kde jsme," osměluji se. "Jo, furt rovně," zněl nesmlouvavý příkaz Kamenáče zezadu. Svaté Pole, tudy jsme rozhodně neměli projíždět. Zrovna v tomto místě jsem měl přehnutou mapu, takže jsem tuto obec marně hledal. "Kde jsme?" sípu. "Ve Svatým Poli, ne?" hlásí Würzák v nekompromisně pravidelném kmihu. Podle cedule to vím taky, ale furt to marně hledám na mapě. "Ty vole, jsme ve Svatým Poli!" No konečně jste na to přišli. V této části závodu rychlost předčila mapařskou rozvahu. Na první kontrole na Slapech jsem se rozdrkotal zimou, vyprd jsem se na kolegy a nasadil si aspoň šusťákovku. Martin o kousek dál chtěl zpestřit odpolední siestu slapařským chatařům a vymočil se jim přímo před verandu. Kamenáč buď mapoval nebo se tímto bavil, takže jsem je opět dojel. Najednou jsme ve čtyřech, docvakl se k nám Peťa Strejček. Volíme blbej postup přes Nečín. O to rychleji jedeme. Würzáka, kterej nám trošku cuknul u Jeleneckého potoka, pak potkáváme v protisměru, nevšim‘ si kontroly.

Nevzdávej to: Když jsme dorazili k Višňový na start scorelaufu, byl jsem rozhodnut, že jedu sám. Měl jsem toho už plný zuby a na další objížděčky se splašenými cyklisty jsem neměl. Nakonec Houpačka rozhodla. Ctibor tady volbou postupu i tempem ujel první skupině, Jarda Rygl urval přehazku, spravoval a byl velmi ‚happy‘. Mně se rozvzpomnělo povolené hlavové složení. Vakl dělal dobrej cenťák, takže najetím na šutřík či klacíček se mi v rukou řidítka pohnula dopředu a zpět s velmi nepříjemným tvrdým šramotem.

Bylo mi divný, že s tím jde rukou lehce točit, až do chvíle, než jsem pochopil, že se to protáčí. Toto poznání mi trvalo celou Houpačku a následný přejezd přes Příbram do Bohutína. Byl jsem velmi kyselý. V nohách a vůbec. Přejížděl jsem odbočky, lampiony. Dokonce jsem přehlídl posed s kontrolou. Zpíval jsem si písničku od Plíhala 'Milej pane Dänikene, přijeďte k nám na Hanou'. Kdo máte toto povedený album, chápete, jaká byla rychlost mých pohybů a reakcí v tuto chvíli. Do toho každej kilák či dva, dle podkladu, utáhnout hlavu.

Slováci Tě zachrání: V Bohutíně jsem prý velmi ztrácel na své souputníky, ba mě někteří jiní předjeli. Dostalo se mi povzbuzení, že jsem na tom velmi dobře, abych se druhý den dozvěděl, že jsem tam vypadal opravdu moc špatně. Byl jsem nadšen z toho, že je to poslední výměna. Na mapě se objevil Rožmitál pod Třemšínem. Na první kontrolu jsem od nádrže pochodoval pěšky přes šutry nekonečně dlouhou dobu a přál jsem si, aby mě někdo dojel. Například Háša, abych si mohl zanadávat na povolenou hlavu, se kterou se nedá jet. Nakonec mne dojel další slovenský cyklista Miky Šabo. Bylo vidět, že dělá chyby. Sám se o tom jal rozpovídávat. Na třetí kontrolu jsem měl vymyšlen silniční obchvat, leč nechal jsem se obměkčit a zajel s Mikym do lesa, takže jsme se chutě rozběhali s kolem na rameni, neb se cesta po chvíli ztratila. Až do cíle však byla spolupráce příkladná. On bušil vpředu, já zezadu navigoval.

Mapuj: Dotáhli jsme se do cíle půlhodinky před prodlouženým limitem. Na tachometru jsem natočil 186 km a teď jsem měl vyběhnout na hodinu a půl do Brd. Ctibor prý předvedl start jako na krátké trati a doktor závodu Starosta se obával, aby si nevymlátil kolenama zuby.

Když jsem viděl vybíhajícího Kamenáče, probudila se ve mně závodnická krev. Narval jsem na sebe dederon, do sebe karbošneka a s flaškou v ruce jsem vykročil na start závěrečného běhu. Čekala poslední 15. mapa Třemšín-HROB, z níž jsem měl opravdu respekt. Museli jsme všichni asi vypadat velmi srandovně, kroutě volantem na louce před diváky. Mně to v mapě napřed vůbec neštimovalo. Sever byl jinam, než kam jsem si myslel. Byl bych schopnej odpřísáhnout, že se mi v autě zmagnetovala busola. Všichni se řezali a něco nesrozumitelného vyvolávali. Až Zúra, jenž procházel s Ďurem prostorem cíle na poslední dvě kontroly, na mě zavolal pro mě srozumitelnou informaci, kudy se mám vydat.

Zjistil jsem, že můžu popobíhat, lesem stejně rychle jako po cestě.

Sice mě to v jednu chvíli stáhlo skoro až na Třemšín, zrovna v momentě, kdy snad poprvé vysvitlo sluníčko a já se zakochal nad krásnou brdskou přírodou, ale díky tomu, že se touto částí republiky neprohání závodníci ani chataři, udržel jsem koncentraci. Nějaké soupeře jsem pouze zaslechl ve svahu nad sebou, kde kontroly rozhodně nebyly, ale neměl jsem v hlavě prostor o nich přemýšlet. Když jsem probíhal prostorem cíle na závěrečnou část, žena mi radostně sdělovala, že jsem prý kohosi předběhl, a za odměnu mi připravila na sběrku lahváče. Je to zlatá holka.

Doběhl jsem v půl osmý večer a skončil devátý. Jestli máte pocit, že jsem se rozepsal, jako bych vyhrál, tak vězte, že většina z těch 15, co to celé absolvovali, ba i ti další, co do tmy dokončili alespoň celé kolo, ten pocit má velmi podobný. Mně ten Rocky zážitek plnohodnotně vyplnil letní dovolenou.

Hasák

Zdroj: Hasák