Že poslední závod v polovině října může nabídnout cokoli od vedra po zasněženou sjezdovku, jsme tušili už ode dne oznámení lokality. Lužické hory jsou krásné, ale počasí je tu přece jen o něco drsnější než jen o kousek dál pod Bezdězem. Sníh se tentokrát nekonal, i když přírodní podmínky k tomu neměly daleko. Sobotní ráno bylo po dlouhé době první, kdy se na okolních kopcích objevily bíle ojíněné plochy a i ti největší otužilci po rozbřesku do sandálů navlékli ponožky. Pro ty, kdo přijížděli do Polevska z různých koutů republiky v sobotu po ránu, se však panoramata vesměs změnila na mlžný tunel. Sluníčko začalo vykukovat až kolem poledne. Teplo sice nebylo, ale zato v lese relativně sucho a krom jednoho vydatného brodu na longu tak terén nabídl vesměs dobře sjízdnou podložku. To bylo v ostrém protikladu s nedělním týmovým mistrákem, ale k tomu se dostaneme později.

Long

Long byl posledním závodem v letošním žebříčku a hned na úvod nutno říci, že byl velmi důstojným zakončením. Náročné tratě, i když ne extrémní, daly všem pořádně zabrat a ti, kdo už nechtěli naplno závodit, se mohli kochat nádhernými výhledy do otevřené krajiny. Takových bylo na tratích celá řada. V mapě bylo mnoho žlutých oblastí a k tomu přibyly i části zvýrazněné oranžovou, takže nejen že jsme přes louky mohli skenovat okolní kopce, ale bylo možné se k nim často i po loukách přiblížit. Tohle společně s členitým terénem a povoleným přebíháním poskytovalo téměř nekonečné množství voleb postupů. 

Méně trénovaní a psychicky labilnější jedinci propadali panice už cestou na start, jelikož startovní koridor jednoznačně posílal závodníky stejným směrem i sklonem svahu jako opodál jezdící lanovka, která vyvážela nahoru návštěvníky bikeparku. Naštěstí horní stanice lanovky patřila k nejvyšším vrcholkům na mapě a většina to tudíž měla k prvním kontrolám převážně z kopce. Vrstevnic bylo v mapníku opravdu požehnaně a rozpoznat, zda cesta povede nahoru či dolů, vyžadovalo opravdu ostrý zrak a nemalé zkušenosti. Velmi záludné bylo i rozhodování, zda to vzít po rovné louce oranžovou tečkou nebo přes údolí výrazně delším úsekem po silnici. Po rozměklých loukách to totiž jelo hodně pomalu, na silničkách při okraji mapy byl zas místy docela hustý provoz a na nepřehledných výjezdech mezi domy vás to nutilo občas brzdit až do nuly.

V elitních kategoriích se spíše než o nejcennější trofeje závodilo o prestižní titul vítěze posledního závodu. Vítěze poháru jsme znali už před závodem, a proto si Martina Tichovská mohla dovolit v sobotu nestartovat a šetřit síly na nedělní štafety. Její absence určitě trochu pomohla k vítězství Valerii Kamererové, která vyhrála po spolehlivém výkonu systémem start - cíl. Podobně rychle jela i druhá v cíli Ewa Haltof, ta však chybnou volbou na dvojku získala na vítězku dvouminutový odstup, který už do konce závodu nedokázala zlikvidovat. Již s výraznějším odstupem pak dojela na třetím místě Marie Kamarytová.

Mezi muži byl závod vyrovnanější, v čele se postupně vystřídalo několik borců z okruhu hlavních favoritů (Stránský, Kanta, Ludvík, Hradil), nechybělo však mnoho a z vítězství se mohl radovat někdo úplně jiný. Minutový zásek na zdánlivě snadném a krátkém postupu na čtvrtou kontrolu od konce totiž rozhodl o tom, že junior Jakub Račanský závod nevyhraje, ale bude druhý za Vojtěchem Stránským. Zejména Račanského závěr byl na těžkém longu famózní, v poslední čtvrthodině závodu dokázal ujet všem ostatním o jednu a půl minuty! Je škoda, že se Jakub nepotkal se současnou formou o pár týdnů dříve  na MS v Bulharsku, ale takový už je sport. Za vítěznou dvojicí dojel o další minutku zpět Martin Kanta, těsně čtvrtý byl čerstvý mistr světa v téhle disciplíně Vojtěch Ludvík. Vojtěch Stránský svým vítězstvím potvrdil stabilní vysokou výkonnost z celé sezóny, vítězství v žebříčku Českého poháru mu patří naprosto zaslouženě.

Celkové pořadí Českého poháru v elitních kategoriích z velké části kopíruje pořadí loňské. Mezi ženami je na prvních třech příčkách pořadí naprosto shodné (1. Tichovská, 2. Kuchařová, 3. Musilová), v žebříčku mužů je změna pouze na třetím místě, kde Martina Kantu nahradil Martin Štěňha a první trojice se tedy seřadila v pořadí 1. Stránský, 2. Hradil, 3. Štěňha

Pokud vám zejména v kategorii mužů na předních příčkách pohárového žebříčku chybí někteří špičkoví reprezentanti, máte dobrý postřeh. Chcete-li chcete jezdit MTBO na světové úrovni a ještě k tomu chodit do práce nebo třeba studovat v zahraničí, ne vždy se kalendář ČP potká s vašimi reálnými možnostmi. Přizpůsobovat pohárový kalendář zájmům několika jednotlivců smysl určitě nemá. Pohár je soutěž dlouhodobá a je určen pro stovky závodníků všech kategorií, nejen eliťákům. Ani dvacet závodů za rok není však tolik, aby naplnilo touhy všech MTBO příznivců v Česku, řada z nás proto často cestuje na závody do blízkého či vzdálenějšího zahraničí. Víme všichni jak složité to je s pořádáním, letošní nadprůměrný počet zahraničních závodů zařazených do poháru byl toho důsledkem. Pro dvě příští sezóny to v tuhle chvíli vypadá podstatně lépe. Rok 2025 je téměř připraven a snad poprvé vůbec máme více než jednoho pořadatele i na sezónu 2026.

Týmový závěr sezóny

Po posledním individuálním závodě přišel na řadu i tradiční zavírák mistrovské sezóny, a to týmová smíšená štafeta. Tento závod většinou začíná již mnoho týdnů před vlastním startem. Není totiž důležité jen mít v kubu nejrychlejší borce. Nejzásadnější část taktiky spočívá v tom, jak rozdělit síly mezi tři vypsané kategorie, aby šance na úspěch byly co nejvyšší. Zatímco v případě dospělých je povolena jedna posila odjinud, dorostenci již několik let mají v tomto podmínky trochu jiné a v jednom týmu mohou závodit klidně i příslušníci pěti různých klubů, ovšem za podmínky, že alespoň čtyři z nich budou ze stejného kraje. K takovému případu sice letos nedošlo, i tak ale byly ve startovce vidět docela pestrobarevné soupisky.

Kromě týmových manažerů měli tentokrát všichni ještě jednoho docela silného soupeře. Jak jsme zmínili na začátku, říjnové počasí je v horách nevyzpytatelné a tentokrát si se všemi docela pohrálo. V noci totiž vydatně zapršelo a občasné přeháňky ustaly až po hromadném startu celého balíku. Louky byly tudíž ještě měkčí, mokrý asfalt též není to samé jako suchý, no a kořeny? To je kapitola sama pro sebe. Přes ty mokré je mnohem bezpečnější skákat, ovšem pouze v případě, že máte dostatečnou rychlost a v místě dopadu na vás nečeká pět dalších a stejně slizkých. Pokud většina závodníků absolvovala cestu od startu ke sběrce v sedle, pak závěrečný kořenový úsek dali bez šlápnutí na zem jen ti nejlepší technici. A to ještě pokud měli štěstí, že před nimi zrovna neupadl někdo další. A kdo nesklouzl na kořenech, měl ještě přinejmenším sto dalších možností na závěrečné lávce a pětimetrovém brdku před shromaždištěm. Klouzalo to opravdu krásně, ale všem stejně a kontakty s kluzkou podložkou byly spíše komické než nebezpečné.

Zajímavým zpestřením bylo i hledání kontrol mimo cesty v prostoru s hustými keři. Tuhle věc často vídáme třeba na mapách z Maďarska, u nás se s nimi tolik nesetkáváme.

Nicméně si troufnu tipnout, že právě změna sjízdnosti oproti sobotě byla klíčem k vývoji celého závodu. Navrch měli ti, kteří se mokra nebojí a rozumí si nejlépe s technikou jízdy v terénu. Že se v cíli prvních úseků objevil jako první zlínský dres Jiřího Hradila, asi nikoho nepřekvapilo. Ovšem zlínským se z čela evidentně nechtělo a i když po druhém úseku dorostenky Markéty Fišerové i třetí předávce zkušeného Honzy Graubnera byli těsně druzí, skvělý finiš Ewy Haltof a Davida Chovance znamenal pro tuhle sestavu parádní vítězství. Bojovalo se však až do posledních kontrol a dlouho nebylo jasné, jak to nakonec dopadne. Kromě SKOB Zlín jezdily v čele týmy KOS Slavia Plzeň, Stadionu Nový Bor, MTBO Hradec Králové a Tesly Brno. Brněnská štafeta jezdila zprvu nenápadně mimo medailové příčky, avšak pro dvojici Tichovská, Račanský nebyl na posledních úsecích problém zlikvidovat pětiminutovou ztrátu a brněnští (Ševčík, Mulíčková, Štěpánek, Tichovská, Račanský) do cíle dorazili necelou minutu za vítězi. Třetí skončil další z favorizovaných týmů, Stadion Nový Bor v sestavě M. Ludvík, Stránská, J. Stránský, Kamererová, V. Ludvík, jen půl minuty za nimi pak dovezl do cíle plzeňskou štafetu Jan Hašek. 

Kategorie dorostu i veteránů ovládly sestavy Sporticusu. Pětice Kalina, Mědílková, Hvězdář, Kalinová a Štěňha v kategorii MW40 zvítězila s komfortním náskokem před USK Praha a KOS Slavia Plzeň. V kategorii MW17 se na stupních vítězů objevilo dresů Sporticus ještě o něco více. Ačkoli se čelákovickému klubu sešly okolnosti tak, že v soupiskách byla naprostá převaha dívek, na mezičasech to prakticky nebylo poznat a družstva Sporticus dojela na prvním (Petruš, L. Kalinová, Akrmanová, E. Kalinová, Ouhrabka) a třetím místě (Zýka, Rypáčková, Vozková, Ouhrabková, Vaníček). Mezi těmito sestavami odjezdil prakticky celý závod na druhé příčce tým Sportcentra Jičín v sestavě Tuma, Vyziblová, Jáchym Ticháček, Vltavská, Jakub Ticháček.

Po sportovní i společenské stránce byly závody určitě vydařenou akcí. Počasí si pořadatel samozřejmě dopředu neobjedná, nicméně blátivých dnů letos tolik nebylo a občas není od věci si závodění vyzkoušet i jindy než v ideálních podmínkách.

Známe tedy všechny letošní vítěze oficiálních soutěží a můžeme se pomalu začít těšit na sezónu 2025. Ta pohárová začne už na necelý půlrok závody v Maďarsku, první závody na českém území pak chystá na druhý dubnový víkend Sporticus.

Pokud se ale nebojíte na závod trochu přiobléknout, můžete si kousek od Prahy ještě zazávodit i letos. Maudi Cup je tradiční akce osvědčených pořadatelů a letošní první listopadový víkend bude patřit právě tomuto závodu.

Odkazy

• Výsledky long / MČR družstev
• Celkové pořadí ČP MTBO 2024
• Fotogalerie - vyhlášení ČP sobota, MČR družstev neděle