Vím, že Černí koně se točí kolem seriálu Kolo pro život. Sám jsem před lety maratony objížděl. Postupem času mi však víc a víc začali vadit ty masy lidí stojící fronty u prezentace, mačkání se na startovní čáře, zahuštěné první kilometry a ucpaná první úzká místa na trati. Pochopitelně: sou to hromadné závody, co taky jiného? Jenže mě dopravní zácpy stačí v týdnu v Praze. A tak sem si jako biker našel jiný sport - MTBO. Sport který horské kolo využívá přesně k tomu k čemu bylo stvořeno - k jízdě v opravdovém terénu! Sport kde vám to může nandat někdo, kdo má mnohem slabší nohy a méně najeto než vy! Stačí totiž aby se lépe zorientoval a našel kratší, nebo výhodnější cestu. Trať v MTBO není vymlíkovaná nebo označená šipkami jako maratony. Trať si volí každý sám. Jedinou povinností je co nejrychleji objet a označit v určeném pořadí kontrolní body (lampiony) zakreslené v mapě. Zkratky si každý volí sám - důležité je umět číst v mapě a nezabloudit. A prima je, že se startuje po jednom v intervalech.

Přes prázdniny jsem moc netrénoval, takže když jsem Tomášovi slíbil, že pojedu v dresu Černých koní, začal jsem tři týdny předem najíždět tréninkové kilometry. Jenže přesně týden předem mě skolila rýma a to tak že dost - jestli v tomhle stavu chceš jet závody tak seš fakt magor, slyšel sem doma. V týdnu před víkendem jsem ještě polehával, ale pořád jsem myslel na to že jsem to slíbil a že mi v podstatě nezáleží na výsledku, ale hlavně podpořit účastí v dresu myšlenku Černých koní. Jako zázrakem mi bylo ve čtvrtek líp a v pátek ještě líp. A tak jsem vyrazil.

Republikový šampionát MTBO se letos konal 26 - 27. září v Mimoňi, centrem byl místní hipodrom, a závodní prostor tvořil přilehlý les s hustou sítí lesních cest a písčitých pěšinek. Počasí vyšlo nádherně, vyloženě letní slunečno. Startovní čas jsem měl až v druhé polovině startovní listiny, takže sem měl dostatek času se pořádně rozjet, ale taky pořádně být nervozní a pořádně se pokoušet zklidnit a soustředit se na to, že nemám moc natrénováno, takže to nesmím od začátku napálit, protože cca dvouhodinové lítání po lese bych nevydržel. Zkrátka taktika byla úplně opačná než obvykle jezdím: začít volně a maximálně se soustředit na mapu, hledat spolehlivě nejlepší postupy na jednotlivé kontroly a pokusit se zcela vyvarovat chybám a bloudění. Jdu na start.

Na startu si mě pořadatelka prohlíží v dresu Černých koní a diví se mojí přední vidlici Cannondale Lefty, žádá zda si může moje kolo vyfotit, souhlasím s podmínkou že vyfotí kolo i mě v dresu. Vtipkuji že mám na kole vidlici jen s jednou "nohou" tak proto jedu za paracycling team. Pak si ale uvědomuju, že je to dost černý humor a uvádím věci na pravou míru: chci lidi z tohoto projektu podpořit!! Proto dneska nemám dres Koloshop.cz ale Černých koní. Ale to už mi pípá startovací zařízení abych si vzal mapu. Mám minutu do ostrého startu. Koukám že to dneska vůbec nebude snadný. Mapa plná cest je plná kontrol které musím postupně v povinném pořadí objet než dorazím do cíle na stadion. Celkem jich je 26. Píp. Píp. Sotva jsem si stačil mapu vložit do mapníku na řidítkách, zorientovat se kde jsem teď, kde je jednička (první kontrola) a kudy na ní, a je tu start!

Rozjíždím to. Jako obvykle si opakuju: Až odbočí hlavní cesta doleva, já pojedu po pěšince rovně, pak by měla být po pravé straně oplocenka, pak mýtina a na další křižovatce mírně doleva až do úvozu. A je tu jednička. To člověka vždycky uklidní, když najde první - dobrej začátek. Razím čip. Pípne to. A na dvojku mírnej sjezd a doprava. Sakra písek! Jedu po kraji cesty, protože uprostřed cesty jsou neprůjezdné písečné duny, naštěstí to během pár metrů přechází v pevnou hlínu. Za chvíli razím dvojku, trojku a čtyřku. Jen si pořád říkám. Né tak rychle. Aby mi nedošlo. Rozumně. Šetři se, bude to ještě dlouhý. Pětka klapne bez problémů a po ní sjezd po pěšince k řece na šestku. Už po cestě na šestku ale spekuluju kudy pak na sedmičku? Mapa ukazuje prudký kopec nahoru bez cesty. Přece se nebudu někde s kolem na rameni škrábat do kopce. (pravidla MTBO říkají že když se chcete pohybovat v lese mimo cesty, musíte slézt z kola a nést ho 20cm nad zemí) Rozhoduju se, že to na šestce otočím a pojedu stejnou cestou zpět a ten kopec objedu, je to delší, ale věřím že to bude výhodnější protože tím výběhem by mi ztuhly nohy a to po dvaceti minutách v závodě fakt nepotřebuju. Na sedmičku vede kousek asfaltky a tak využívám toho, že se řidítka moc neklepou a za jízdy čumím zblízka na mapu v mapníku a hledám ideální postup ze sedmy na osmu - je to přes celou mapu, jeden z dlouhých orientačně těžkých postupů - nabízí se přímá cestička, ale podle mapy vypadá že bude blbě sjízdná. Volím postup mírně zleva kde 2/3 vzdálenosti tvoří lesní asfaltka a až poslední třetinu tvoří několik cestiček v kopcích - po asfaltce valím třicítkou a zároveň opět mapuju kudy na 9 a 10, jsou blízko sebe, ale mezi nimi jsou kopečky a více vhodných cest. Hledám, co je nejmíň z kopce a do kopce? Jede se mi překvapivě dobře, hlava funguje mnohem líp když jedu takhle zadrženě, než když se jindy ženu s vědomím že mám silný nohy. První drobné zaváhání mám na odjezdu z kontroly 12. Připadá mi že tam mapa nesedí úplně dobře, les mě stahuje více doprava než jsem chtěl, asi jsem minul důležitou zkratku, ale když před sebou vidím velkou cestu odmítám se vracet a rychle měním strategii že to objedu, bude to sice asi trochu ztráta, ale hlavně že vím kde jsem. Ničeho nelitovat a soustředit se na další postupy. 13 a 14 už zase jedu s klidem a přesně a 15ku sem si zkušeně pohlídal. "Když jedeš po hlavní a kontrola je na malý pěšince která sotva znatelně z hlavní odbočuje a těch odboček je tam víc, je dobrý si zpomalit a pečlivě počítat, než abys jí přejel " vzpomněl jsem si na radu zkušenějšího orienťáka mAka - posléze jsem se dozvěděl že na 15ku hodně lidí ztratilo čas právě nepřesnou dohledávkou. Já jí mám precizně. Raduju se jak to dobře jde, ale zároveň sám sebe varuju: hlavně neztratit koncentraci. Vjet do chyby nepozorností z radosti je strašně snadný. 16 a 17 jdou dobře a z pohledu na mapu tuším že toho do cíle už nemůže být moc.

Mám vybitý cyklocomputer s tepovkou, takže nevím ani tepy (běžně si je hlídám) ani čas jak dlouho už jsem v lese, ale odhaduju že už přes hodinu a připadá mi že budu muset vydržet ještě asi 20 minut. Najednou na kontrole 18 když zaberu protočí se mi pedály. Co se stalo? Seskakuju a zjišťuju že jsem roznýtoval kazetu a z devítikolečka se mi utrhli pátý a šestý kolečko a protáčí se na ořechu. Na chvíli mě přepadá vztek, ale poté naskakuju abych zjistil zda ostatní převody na kazetě drží. A drží! Jedu dál a šlapu na 4kolečko. Když potřebuju těžší převod řadím sedmý. Je to sice velkej skok, ale jinak to nejde. Zaplať pánbůh že to jede, a že mám do cíle už jen pár kontrol. Když budu chytře řadit, tak tím nic moc neztratím. Cítím jak se ve mně vzedmula najednou obrovská vůle nestěžovat si, "nebrečet" nad nepřízní techniky, ale naopak odhodlání dokončit závod, který jedu symbolicky pro Černý koně. Sbírám poslední síly v nohách, cítím sice že už mě tahaj stehna ale mám ještě jeden Carbo Attack - oddalovač křečí J - tak ho do sebe šoupnu a říkám sám sobě: nemusím zrychlit, stačí už jen pár minut udržet tempo a neudělat v závěru zbytečnou chybu. 19,20,21 a už jsem na louce venku z lesa. Je jasné že už jsou to necelé dva kilometry. Jeden povinný vyfáborovaný úsek z kontroly 22 na 23 přes pole, hnusná stojka přes kopeček k Hipodromu a závěrečné 3 kontroly přímo mezi proutěnými překážkami pro koně. Orientačně už to je jasné a přehledné, jen na té trávě to na biku s unavenýma nohama už fakt nechce jet. Mačkám ze sebe poslední síly a dojíždím ke sběrce - což je orienťáckým slangem sběrná kontrola, neboli cíl.

Po chvíli vydýchání jdu vyčíst svůj čip k pořadatelům a v zápětí když se moje data dostanou do notebooku rozhodčích slyším jak mě komentátor do amplionu vyhlašuje na průběžném šestém místě! Nechce se mi to věřit, obvykle v elitě dojíždím na 13 - 20místě. Dnes jsem čekal že to bude díky pomalejšímu tempu asi někde za dvacítkou. (v Elitě startuje cca 50 lidí). Průběžné 6. místo? Jak je to možný? Jel jsem subjektivně dost volně, zadrženě, rozhodně 2/3 trati, rýma byla celou dobu cítit: pocení, smrkání za jízdy. Jdu se podívat na vyvěšení průběžných výsledků. Vede Jirka Hradil (reprezentant ČR, který letos získal stříbrnou medaily na Mistrovství Světa v Izraeli) s časem 91:26 minut a já mám čas rovných 100 minut a 12 vteřin. Na nástěnce visí taky údaj že v lese je ještě 11 závodníků kategorie Elite. Jdu se trochu vyjet z únavy a napjatě čekám. Když se po slabé čtvrthodince vracím zjišťuju že je z toho nakonec 9.místo! Moje druhé nejlepší umístění v sezóně.

Ještě dlouho po závodě mi to vrtá v hlavě. Kdybych býval neměl rýmu, asi bych víc před závodem trénoval, na startu bych stál s většíma ambicema, v lese bych jel větší kule a hlava by se mi díky tomu víc zavařila a nejspíš bych udělal víc chyb a skončil buď stejným časem nebo i hůř. De fakto i v tomto je krása MTBO! Pokud jsi dočetl až sem, chtěl jsem ti touhle reportáží ukázat trochu jinej způsob bikovýho závodění než jsou všem známé maratony.

Pro kohokoliv kdo by MTBO chtěl zkusit jsem k dispozici. Rád ukážu poradím. I mě před třemi lety když jsem byl biker bez zkušeností s MTBO pomohli bikový orienťáci.

Sem hrdej na to, že sem Mistrovství republiky jel v dresu Černejch koní. A věřte tomu že Černí koně jen tak nezabloudí!

Avoj! Kouřa

Zdroj: BikeBase