Ale pěkně od začátku, tedy vlastně od konce: Bylo to totiž právě na samotném konci letošních prázdnin, kdy se několik desítek bikerů vydalo na dlouhou cestu, aby vyzkoušeli, jaké to je jezdit podle mapy v jiných než českých kopcích a lesech. Čtrnácté a patnácté kolo ČP MTBO pro nás uspořádali maďarští kolegové v klimaticky příznivé oblasti kousek od Stoličného Bělehradu (Székesfehérvár), což je město, které má sice poměrně dávnou historii, ale je prakticky celé nové, neboť po válečných půtkách ve středověku z něho zbyly jen trosky.

Vojenskou historii má i prostor kolem vesničky Pákozd, kde pořadatelé připravili na jedné mapě dva závody: sobotní middle a pak i long na neděli. Terény jsou mírně kopcovaté, z horních pasáží jsou místy krásné výhledy do okolí, zejména na blízké velké jezero Velence, na jehož břehu většina našinců strávila jednu či více nocí během závodů.

Že závod nebude úplně běžný co do našich zvyklostí, dával tušit již text předzávodních pokynů. Zatímco překladatelské šperky budily spíše úsměv na tváři, bylo místy přece jen potřeba pozorně vnímat  informace o povolené jízdě zeleným lesem i dalšími prostory. Mírné obavy pak mohly vzbuzovat informace o nepředvídatelném výskytu většího množství lidí, zvířat a včel v prostoru. Po bleskovém vyhodnocení sobotní mapy cestou na první kontrolu jsem usoudil, že  povolená jízda lesem byl nejspíše jen další vtípek pořadatele. Bílého lesa jsem měl na mapě tak dva centimetry čtvereční, zelený zbytek byl v reálu něco jako předzahrádka u Šípkovic Růženky. Trnité keře se ale nespokojily s plochou, do které je zakreslil mapař, naopak vehementně se natahovaly do cest a nekompromisně vytrhávaly kousky kůže, masa i dresů projíždějících závodníků.

Část mapy naopak tvořil prostor zcela otevřený a vzhledem k tvrdému povrchu bylo často obtížné přesně určit, co je vlastně cesta a co už není. Kontakt některých závodníků s povrchem byl přitom nepříjemně blízký, neboť místy se kamenné plochy nadrolily do podoby jemného písku, který hlavně ve sjezdech docela závodníky zlobil. Kombinace sypké a trnité podložky byla fatální pro mnoho závodníků, kdo se aspoň jednou neporoučel na zem, velmi praděpodobně našel ve svém plášti hned několik ostrých trnů, které udělay ze závodu tak trochu loterii. Kdo jel bez duše, vsadil dobře a měl v tomto případě podstatnou výhodu oproti dušovým soupeřům. Po závodě i večer v kempu tak probíhaly opakované pokusy o opravy defektů a nejpopulárnější tekutinou se jednoznačně stalo bezdušové mléko ;-)

Samotná stavba závodů příliš nadšení u našinců nevyvolala: hodně vraceček, poschovávané kontroly (několikrát nebyla kontrola ze směru příjezdu vidět vůbec a bylo nutné se otočit do protisměu...) a postupy obtížně prostupným terénem. Přesto ale vyhráli ti nejlepší: v elitě mužů si oba dny stupně vítězů podělila trojice Ševčík (1.+3.), Svoboda (2.+2.), Ludvík (3.+1.), ženy to měly o něco pestřejší, když Míša Lacigová v sobotu o 11 sekund porazila Martinu Tichovskou, která si to ale v neděli bohatě vynahradila, když vyhrála long o více než 17 minut! Celkový počet závodníků nebyl nijak závratný, atmosféra centra připomínala spíše naše závody pražské MTBO ligy, ale ti, kdo přijeli, si to určitě na závěr prázdnin užili.

Výsledky sobota / neděle