MTBO.cz
MTBO - mountain bike orienteering
Novinky Kalendář

Poděbradka, neb jak jel Gibon na pohodu a já na smrt...

S Gibonem se známe z vysoké školy, první den si přisedl ke mně a místo dalších přednášek jsme do noci chlastali. A od té doby to táhneme spolu, chlastáme, sportujeme (teda já nadávám a Gibon mě tahá po orienťákách, na lyže, na kolo atd.). Když mě letos přemluvil ke koupi kola, a na druhé projížďce (Bory - Hradiště hospoda - hospoda na minigolfu - hospoda na Borech – hospoda U Švejka) na mě vybalil, že nemá parťáka na Poděbradku, bez problémů jsem souhlasil (asi po osmi kouscích, kterými jsme doplňovali energii). "Neboj, pohoda, pojedeme po hospodách, bude to super, užijeme si to," tak nějak mě Gibon lákal...

Je pátek, druhá hodina, honem ještě rychle k Volrábovi pro náhradní duši (kdybych věděl, co mě čeká, jedu do nemocnice s prosbou o euthanasii a duši dám čertu), seštelovat přehazku, koupit nový dres (jedu přece závody a chci uspět, přece nebude vítěz focen ve starém odrbaném tričku) a bundu, kdyby pršelo (i když mě Gibon přesvědčuje o její zbytečnosti, objednal přece dobré počasí a zlobí se, že mu nedůvěřuji). Rychle nabrat ještě Papíra a už vyjíždíme vstříc pohodovému víkendu...

Celou cestu lilo, ale Gibon mě uklidňuje, že zítra bude krásně. Navíc Papír měl nějaké problémy v práci a celou cestu provolal (drželi jsme s Gibonem hubu a poslouchali, jak se nahazuje robot, kterého asi někdo naboural, doufám, že až přijdu o práci, tak mě Papír zaměstná, přeci jenom mám už čtyřhodinové školení za sebou), když mu kleknul jeho mobil a na mém zbývá ještě jeden dílek baterky, dorážíme do kempu... Zaparkovat a rychle na pivko... "Měli bysme se jít prezentovat," vysvětluje Gibon a odchází k baru se slovy: "ještě jedno rychlý a půjdeme"... Samozřejmě, že jsme přišli pozdě, měli už sbaleno, ale naříkali jsme tak vehementně, že aby se nás zbavili, dali nám aspoň mapu, ať si můžeme zakreslit kontroly. Rychle dolů do stanu, pivko a jdou se kreslit kontroly, no vůbec jsem tomu nerozuměl, ale po šesti kouscích jsem kreslil červená kolečka do mapy (později Gibon zjistil, že sem tam nějaké chybí) jako starý harcovník orientačních závodů všeho druhu. Stan jsme samozřejmě nestihli postavit, a se slibem Gibonovi, že to ráno nevzdám, usínáme v autě...

Vzbudil jsem se okolo osmé hodiny. Gibon si vesel pochrapoval a já nenápadně pozoroval lidi, kteří se opravdu připravovali. Bylo mi zle od žaludku, nevím jestli z večerního pivka (jestli jedno s těch co jsme měli, nebylo špatný), nebo z obav. Když se Gibon vzbudil, a řekl jsem mu, že mě není nejlíp, řekl mi "to chce snídani". A už sedíme nahoře v hospodě a slyším: "Dvakrát klobásu a dvě pivka," a Gibonova ruka čeká, až zvednu půllitr a ťuknu si (měl pravdu pomohlo mě to – na chvilku). Rychle oblíct a startujeme...

První brod, brnkačka, prosvištěl jsem ho a po očku sleduji Gibona, jak se nechce namočit (srab, pomyslel jsem si), v druhém jsem se už zapíchnul a zůstal stát nohama ve vodě. Nevadí, stejně byly vlhké už z toho prvního brodu. Dojíždím před Gibonem a beru si lístek s body kontrol. Kde je ten Gibon? Už jede, ale jestli mě bude takhle brzdit, tak budu naštvanej! Kreslíme (Gibon) postup, když zazní otázka: "Vezmeme i tuhletu osmdesátku?". Tak trapně mě ještě nebylo, kolem stáli lidi a on se mě ptá, jak nějakého špunta, co prvně sedí na kole (už jsem přece jel s Gibonem dvakrát a v pohodě), já odpovídám jasně, a zpátky to vezmeme tudy a naznačuji bludný kruh nad mapou... K první kontrole šlapu jako blázen, přesto nás předjíždějí. Myslím si něco o přepáleným startu a snažím se jich nenápadně držet, než nás předjedou všichni a není za kým jet. Šlapu co můžu, ale u třetí kontroly už fakt nemůžu, počítám minuty do konce závodu a zjišťuji, že jich je ještě víc než 240 (cca 4 hodinky do cíle). Zkouším se ptát lidí, kde je hospůdka. "Jó, tak to jste přejeli, ta je dole pod kopcem," odpovídají domorodci a já obracím oči v sloup. "Zazvoň tady na Frantu, on vám nějaký prodá," říká jeden ze skupinky lidiček a já rychle seskakuji s kola a zvoním na zvonek u dveří. Franta otevřel a prodal nám dvě čtrnáctky. Byla to Černá hora, ale mě dala čas na oddych a taky nebyla špatná. Další kontrola. Začíná přituhovat, do kopce už tlačím, a snažím se vymyslet, jak se vyhnout daleké kontrole za 80 bodů. "Makej, jinak to nedáme, osmdesátka je povinnost," slyším Gibona. Skřípu zuby, ale jedu (jsem nasranej, že jsem se nechal překecat, ale nevzdám to). Už vím že na osmdesátku nedojedu, jen tak apaticky šlapu a přemýšlím kdy asi spadnu z kola. Sjezd do Boskovic mě probírá, ale jen do té doby, než mi Gibon ukazuje kopec v dálce, kde má být ona osmdesátka (kopec a ještě na druhou stranu než je cíl! Kretén! Nesnáším ho!). "Seru na tebe!" volám na vzdalujícího se (bývalého) kamaráda v kopci. Slejzám z kola a tlačím do kopce, zjišťuji, že mě nejde ani tlačit. Nohy jsou nějaké chromé, neposlouchají a motají se. Konce prstů necejtím, to budou ty brody, a koukám, jak mi z bot pomalu čoudí výpary vody (ani to nevoní). "Dělééééj, jinak nestihneme limit," řve na mě Gibon z kopce. Koukám na hodinky a zbývá ještě hodinka a půl (co blbne?). Dobelhal jsem se k osmdesátce a padám na zem. "Dál už nemůžu, jeď sám," zkouším fintu ztratit se. Ale to už i Gibon pochopil, že se mnou nehne a nespouští mě z očí, abych mu někam neutek. Do kopce tlačím, nemůžu ani jít, ani jet. Předjeli nás veteránky, které nás na začátku pouštěly se slovy: "Jeďte, jste mladí..." Teď už téměř s jistotou vím, že nemohu dojet do cíle... Začínám brečet... Ze začátku mi jen tak kapou slzy, ale pak víc a víc... Jsem bezmocnej, Gibon kolem mě krouží na kole jak vlaštovka na podzim (doufám, že mě nevidí řvát, ale opravdu nemohu nic, stavím, padám na zem). "Dělej, tady ten kopec a pak až do cíle z kopce," jenže to už znám, to říkal tolikrát. Nejde to. Po krátké pauze (fakt krátká!), zatínám zuby a aspoň tlačím kupředu. Nemám energii, sílu, chuť, cítím bezmoc... "Hooospodááá," řve Gibon a mává na mě pivem. Nemůžu ani pít, chlemtám a plivu si do piva, slzy už neschovávám. Nemohu. Ani nevím jak se to pak stalo, snad to pivo, nebo tatranky s čokoládou, co mi Gibon koupil a narval do mě, ale sedím na kole a tupě šlapu směr cíl (samozřejmě celou cestu "z kopce")... Limit jsme stihli a já si odskočil na hajzl se vybrečet. Naleju dnes Gibona a zítra nepojedem, říkám si...

Ráno se probouzím vedle Gibona, nohy necítím a chce se mě zvracet. V autě je smrad. Napadá mě, že jsme asi zas nestihli postavit stan. Budím vyplašeného Gibona, "kdy jsme šli spát a jak?" "Nevím," krčí rameny Gibon a zavírá oči, "to byla zas kurva noc," a převaluje se na druhý bok, "je mě blbě," dodává... "Prší a plno lidí odjíždí, Bobíku (není to žádnej Gibon, ale Bob, sorry), prosím, pojedem domů", chytám se své šance... "Pojď na snídani a uvidíme..." "Dvě klobásy a dvě pivka prosím," slyším Gibona a je mě jasný že zas pojedem... Oblíkám na sebe mokré věci a vůbec se mě nechce. Jsem naštvanej, že se vždycky nechám na něco nachytat a pak to vodnesu. Na Gibona jsem nasranej, já nevěděl do čeho jdu, ale on jo, tak mě sem neměl tahat. START... Skoro jsem se vysekal hned na startu při sjezdu z rozblácenýho kopečka, všichni mě předjeli na rovince podél řeky, k stanovišti bodů kontrol jsem dorazil po deseti minutách, Gibon čekal na kopci. "Kde jsi?" spustil na mě. Fakt jsem nemohl... "Bobííí, já nemůžu," volal jsem na něj... "Neser mě! Pojedem pomalu, podle tebe, ale nekňuč, fakt mě sereš!" pronesl Gibon. Zatnul jsem zuby a přísahal si, že už nic neřeknu. A schválně pošlapu co budu moct, a až nebudu moct, tak taky, abych chytil infarkt a on si to celej život vyčítal, že nechal umřít kamaráda (člověka napadají hrozný ptákoviny a blbosti, ale fakt jsem si to přál, abych už to měl za sebou a nemusel šlapat). A asi to, jak jsem jel, mě z toho dostalo. A chvilku bylo fajn. Udělali jsme pár fotek, sebrali pár kontrol a mě se to líbilo. Než si toho všiml Gibon a začal. "Když už jsme tady, tak dáme tady tu padesátku, ta je fakt zadarmo, je to rovina, fakt...". A mě bylo dobře, tak povídám: "Proč ne? Tak jedem..." Půl hodiny nato přišla krize, zase jsem tlačil, brečel a nic nemohl. Pak Gibon vymyslel zkratku, z kopce přímo dolů a pak nahoru. "Nebudem to muset objíždět a ušetříme čas." Když jsem klopýtal a padal ze stráně z kopce dolů, kolo na ramenou, už jsem nemohl ani brečet... Začal jsem se smát, a bylo mi všechno jedno...
Do cíle jsme dojeli v limitu (asi 40 sec před jeho vypršením). Tam jsem padl a umřel. Když jsme odjížděli a ještě jsme potkávali cyklisty, neubránil jsem se slzám dojetí, že jsem vše přežil... Když odmyslím, že jsem cestou zpět nemohl ani řídit, a že mám panický strach když někdo řídí moje auto! A já jsem ho svěřil Gibonovi a dokonce jsem usnul a půl cesty prospal. Když zapomenu na to, jak jsem poslední hodinu dojížděl z vlkem a můj zadek byl tak rudý a napuchlý, že mě chtěla přítelkyně odvést na pohotovost, že pršelo, že jsme cestou nepotkávali slíbené hospody, že jsem prořval za víkend tolik jako ne v celém dosavadním životě, tak to byl SUPER závod... Začnu trénovat a Gibonovi to jednou vrátím. Ale příště si beru s sebou někoho, kdo je na tom ještě hůř než já a taky si to užiju...

Pajek

| přečteno 5435x | MTBO ostatní | MTBO.cz
Loading...
Český pohár MTBO podporují
HAVEN, Slime, Joe´s, FOSS, Gipiemme, Recon, CamOne, Airhole, Jetblack Sporticus, potřeby pro orientační běh a MTBO
MIRY, mapník, mapníky, mapholders, mapholder, mapboards, mapboard, map, cardholder, portamapas, MTBO, MTB, mountain bike orienteerin, ski orienteering, ski-o Cyklo slevy, výprodeje - BIKEMAT.cz Astera, s.r.o. - zakázková výroba uměleckého skla, skleněné trofeje, ocenění a dárky, design, life style, art deco ForRide.cz, vše pro jízdu na kole, cyklo e-shop Horská kola | Vybavení pro sport, outdoor a zahradu | Give.cz Mapník pro MTBO AutoPilot