Dávám si veliký pozor, abych cyklistu předjížděl ohleduplně. Dostatečně zpomalím, přejedu co možná nejvíce do protisměru a akceleruji pozvolna bez zbytečného hluku. Často jsem ochoten za zmírajícím cyklistou jet i značnou vzdálenost až do míst, kde se dá bezpečně předjet a to i tehdy, kdy se za mnou se tvoří kolona aut. Celou proceduru lze i několikrát opakovat. Ovšem jenom do té doby, než mne vykutálený cyklista čtyřikrát po sobě předjede na semaforu zprava, poté se vlní v křižovatce s pohledem upřeným dolů ve snaze nasadit si klipsny. Takový člověk už těžko může očekávat nějaký ohled ode mne, samotného aktivního cyklisty, natož potom od dravých pilotů širokých limuzín či žlučovitých staříků v klobouku.

Nebo jinak. Jedu někde mezi poli a na výletě rodinka. Silnice první třídy. Tata nastoupil, utrhl se a opájen rychlostí ujíždí zbytku rodiny. Mívá náskok půl kilometru. Mamce to tak nejde. Kolo dostala na Vánoce, moc na něm neumí. Spíše kličkuje než aby jela rovně. Fyzička malá, takže jsou nutné časté zastávky, vždy spojené s nepříliš brilantním a dosti nejistým seskokem a nástupem na bicykl. A oba jsou úplně vykradení, protože na tu silnici, kde jedu nejen já, vrchol tolerance, ale i turecké kamiony, autobusy a sem tam bagr, vezmou taky svoje děcka. Malí pacholci závodí, nedívají se moc ani nalevo ani napravo a vždy je to jen otázka času, kdy je někdo sejme. A stačí i pořádný poryv větru od protijedoucího tiráku.

Nebo jinak. Jedu v pátek večer na LOB. Projíždím dědinou. Zrovna zavírají hospodu. Rozjaření sousedi berou svoje o kandelábr opřené plečky, bujaře nasedají a vyráží. Pochopitelně bez světel a středem silnice. Jsou vidět asi tak ze tří metrů, což je méně nežli brzdná dráha mého auta. Budou mít pokaždé ono příslovečné opilecké štěstí?

Oprávněn, najedu během pracovního týdne určité množství kilometrů na kole. Ty si potom počítám do tréninkového deníčku. Na kole jezdím ve městech, po dědinách i širým krajem. Všude potkávám auta a s tvrzením o právu, se domnívat, že valná většina řidičů jedoucích po silnici jsou neurvalí, sobečtí kreténi bez ohledů k ostatním účastníkům silničního provozu, se mohu více než ztotožnit.

Dávám si pozor, aby mě auta předjížděly jak mají. Tedy s odstupem a tam kde je místo. Řeším to jednoduše tím, že nejedu úplně krajnicí a nevymetám všechny díry, nýbrž pěkně alespoň metr od čáry. I víc. Řidič mě potom nemůže předjet, aniž by vybočil do protisměru a to ho přinutí zpomalit a počkat si na přehledné místo. Někdy ho to také nutí zběsile troubit a živě gestikulovat namísto, aby se plně věnoval řízení. Takového řidiče lze eventuelně při předjíždění zdravit čtverácky zdviženým prostředníčkem. Na traktor přeci taky netroubí, že ano. Jistá rizika sebou tato praxe přináší. Prst nemůžeme ukazovat každému, někdo by mohl i zastavit a navíc se najdou i prostoroví spořivci, kteří si místo v tom našem pruhu prostě udělají. Na ty je dobré nosit po kapsách trochu kamení. Nejlepší je makadam. Mile potěší jejich přestávka v hospodě po cestě. To je banán do výfuku. Jedná se však o metody do jisté míry diskundabilní.

Nebo jinak. Po silnici první třídy raději nejezdím. Vždy se dají najít malé okresní silničky, kde provoz řídne až mizí. A navíc máte přeci kola horská. Krom toho nevynucuji si úplně nutně přednost všude tam, kde ji mám mít. Já zpomalím a zastavím lépe než auto snažící se odbočit vlevo, za nímž už se pomalu formuje fronta. Já pustím auto z vedlejší silnice, protože vím, že mě stejně za chvíli bude předjíždět. Taky počítám s tím, že pro mnoho lidí prostě nejsem subjekt hodný přednosti v jízdě. Nelze pozitivně hodnotit úplně všechny jejich charakterové vlastnosti, ovšem vždy mají vůz tvrdší než moje kosti. Na semaforech čekám jako každý jiný ve frontě.

Nebo jinak. Zdržím li se, čistě náhodou, "U vesla" a trénink se protáhne do setmění, mám v kapsách nastrkané blikačky. Dozadu dám jednu červenou. Ne za dres, ne na přilbu. Tam není vidět. Pěkně na sedlovku. Další červenou si zastrčím z boku do levé boty. Ta je nejlepší. Bliká a při šlapání se ještě hýbe. To už vypadá spíš na silniční frézu, než na bikera a je dobré zpomalit hodně. Na řídítkách mám bílou. Ta je k ničemu. Tedy proto, že není moc vidět, nikoliv proto, že by nebyla nutná. Zatáčí li auto vlevo nebo předjíždí li, vezme řidič zavděk informací, že v protisměru jede cyklista. Dejte si tam taky červenou blikačku. Blikačky jsou malé, lehké a stojí dozajista méně, než kolik by jste byli ochotní za daných okolností zaplatit za svůj život.

Příště: Ani tohle by jste neměli dělat